Za půl století, co jsem na světě, mi došlo, že k věcem je nutné vytvářet si odstup a umět je řešit s nadhledem. Udělat si čas a pořádně si je promyslet, než se do nich s plnou vervou pustíte. A to říkám i přesto, že se rozhoduji snadno a rychle. Taky jsem si ověřil, že energie věnovaná dobrému nápadu se nikdy neztratí – to je to pravidlo, které zná fyzika jako zákon o zachování energie. Vedle toho považuju za naprosto zásadní podmínku úspěchu v jakémkoli oboru schopnost postavit si kvalitní tým z motivovaných a loajálních lidí. Ale pozor: loajalita není jednosměrná ulice, vždycky musí být vzájemná.

Roku 1988, těsně po maturitě, mi přišlo oznámení o přijetí na trenérství kopané na FTVS UK a já byl nejšťastnější na světě. Následující léto mě drolící se Husákův režim pustil do Paříže. Tam jsem poprvé okusil vůně a barvy skutečné svobody. Když jsem se vrátil, Praha byla plná trabantů z NDR, vzápětí padla Berlínská zeď a hned potom přišla Havlova sametová revoluce, v níž jsem si coby revoluční student potvrdil svůj intenzivní vztah k politice.

Čtvrt století jsem pak prožil v “polistopadových” médiích. Byl jsem reportérem v Reflexu, v Lidovkách, v České televizi, na Nově i na Primě, zažil jsem časy, kdy investigativní žurnalistika dokázala položit vládu. Zakládal jsem talk show Krásný ztráty a rozbíhal dokumentární sérii 13. komnata, byl jsem mediálním stratégem projektu „Praha – Evropské město kultury roku 2000“.

Svět médií jsem opustil bez sentimentu, do politiky jsem skočil bez přípravy, po prezidentských volbách, v nichž Karel Schwarzenberg prohrál s Milošem Zemanem. Řekl jsem si ve svých 43 letech, že je nejvyšší čas. Volba na Starosty padla jednak proto, že mě zaujal Petr Gazdík jako host ve studiu Krásných ztrát, a taky proto, že jsem tušil, že STAN je ideálním základem pro silné, středové, liberální hnutí, které nikdo tak snadno nepotopí a které mi tu jako městskému liberálnímu voliči tolik chybělo.

Jsem hrdý na své děti, obě se nám povedly. Právě jim trpělivě vysvětluji, že o svůj svět budou muset pečovat, že se nic neděje samo sebou. Celkem pyšný jsem také na písničky, třeba ty, které na mé texty složili zpěvák Michal Prokop, kytarista Tomáš Poláček nebo ďábelský houslista Jan Hrubý. Když je slyším v rádiu, nebo na koncertě, mám vážně radost. Přátelům vysvětluju, že politika není džob pro každého, především proto, že vyžaduje vysokou míru odolnosti a taky značný tah na branku, pokud chcete uspět. Až sám sebe přesvědčím, že je má mise u konce, pořídím si dva psy, odstěhuju se na hory a budu se dívat na naši zemi z kopců.